úterý 23. června 2015

You know you are a teacher when..



I usually feel like a normal sane person, but then, I notice those those big warning signs that tell me... I must be a teacher!

#1
Mostly I hang out with my colleagues  who are great single ladies and few married guys.

#2 
My girl friends know names of all the students that drive me up the wall (and occasionally the students who make my day) but they have no idea what's the name of the guy I have a crush on.

# 3 
Most selfies on my phone are taken by my students as a joke.

# 4 
When I go out I grade papers over a glass of gin and tonic.

# 5
I ride the metro laughing out loud reading essays.

# 6
My home office time is me reading a buch of kid's books, occassionally watching a cartoon.

pondělí 22. června 2015

The crazy lady is back

Hey!! How are you all? I haven't been around for a while...

It's been over a year now since I've came back home from the great wide world where I went to see God at work and what can I say - things do change!

From traveling the world, helping the poor, hanging out with artsy weirdo missionaries all day long I came back to be a teacher (because for some reason or other I felt that that is what God wants me to do.

Wait...What??? A teacher? A language teacher?? How utterly boring!

Well, yes.

The adventures has changed. They are a bit mundane, bit earthly if you wish. My day-to-day life consists of lesson planning, grammar explaining, children hugging, in-the-staffroom-with-other-teachers talking... Yes, it sometimes feels unexciting, but mostly, it's really great!

How is it, that such commonplace job as teaching can be great? Because every day I follow the same God I followed accross the ocean and he makes my mundane as rad as I can wish for. And sometimes even more.

I don't think I've ever laughed as hard as during the one year of teaching, I don't think I've ever felt more loved. I don't think I've ever laughed at myself more either though. I got more chances to share my faith with students than I thought was possible, I tested my limits, I made amazing friends. I've got to witness stories of others, I've seen them grow and I've seen them learn.

Aaaaaand why do I feel the urge to share this with the world via blog?
                                                 well, I did survive one year of teaching!!!
And I think that maybe I can do a better job of blogging now than a year ago strengthen by the experience. And because now all those people that I fail to keep in touch can see that I am still alive. Also because I do want to keep a record of my greatly mundane adventures and I suck in journaling.
It is that easy.
                                                                         So good night for now
                                                                                         See you soon!
                                                                                                        *B



                                                                                                               



pátek 26. prosince 2014

Looking back

One of the things I realized during my DTS was how terrible blogger I am - only 12 posts in 6 months? Terrible! I owe you all an apology, please don't hate me for keeping you in dark - I'll partially atone for my negligence now. Or at least I'll try.

I wrote my last post just few days after we arrived on Thasos which was probably one the most beautiful place I've ever visited. Beautiful beaches, nearly emerald see - true paradise. 
Well, not for me, anyways. It was there, where I started to struggle with depression, feeling disconnected form my team not being able to handle the huge differences in personalities as well as probably being under spiritual attack. And so I had worst three weeks of my DTS. I knew God was still in work, but not being able to feel happy, I quitted bogging and focused on survival. 

neděle 11. května 2014

Outreach, outreach!

... or was it "Berlin, Berlin!"? I have it aaal confused :D Anyway, that is where we started.

Even though it was only for few days, Berlin was very nice. We prayed by the Berlin wall and we were meeting people... I am already looking forward to go there again in the end of outreach.

From Berlin we went to Thessaloniki, as apostol Paul one did. We even saw one of the synagoges where he was teaching.
We were staying in a church which welcomed us with open arms. I had no idea what kind of ministry am I supposed to do but when I prayed God told me that it is not about big things but about seeking his will for that place. So every day I woke up with a simple prayer: "God, what should I do today?" and he always had simple task for that day. One day it was to paint a picture and give it to someone, other day to go uo the hill and pray over the city. That may not sound like much, but every evening I heard "well done, my daughter." The best feeling in the world!

We also spend some time helping people from the Church with their ministry at Roma camp. Oh, I love Roma kids! So much love! So much joy! Obviously we were not able to change their lives very much, but my prayer is that they would remmember our love and ask how is it possible that those people came to play with us? It must have been the God they talked about! Or even to think "I must be worth something when those pople loved to play with me."

And now ne are in beautiful island Thassos! It is truly paradise on Earth.

If you want to be part of what God is doing here, you can pray for us! Please pray for open doors for ministry and for me, to be a testimony here. It is also possible to support our team or me personally financially, if that is on your heart, please e-mail me for details.

With love

Your Bára



středa 30. dubna 2014

Pozdrav z kouzelné Thessaloniki

Prvních dvacet procent misijního výjezdu je za mnou!!
Jak je to vůbec možné? Dva týdny v krásné Thessalonikis utekly jako voda.


A co že tu vlastně náš tým dělá?

Jedna z pro mě nejnáročnějších činností je veskrze prostá: žijeme spolu v lásce a jednotě.
Teda... snažíme se o to!
Každý den narážím na to, že to naprosto nezvládám.
Coby součást dvoučlenného kuchyňského týmu vstávám každé ráno první a připravuji snídani pro mé drahé spolubojovníky a hned ta první věc, kterou každé ráno vidím je dřez plný špinavého nádobí, které měl umýt někdo jiný než já. Takže se hned ráno musím rozhodnout, jestli se naštvu a pěkně to těm, kdo měli na starost večerní úklid vytmavím, nebo jestli nádobí prostě umyju bez výčitky v srdci s nepředstíraným úsměvem na tváři. A upřímně, mám období - ze začátku to byla hračka. Mám je přece všechny ráda a nějaké nádobí mě nemůže rozházet, žejo. Ale po týdnu vstávání a mytí to začalo dost skřípat! Tohle přece není moje práce. To jsem jediná, kdo bere své povinnosti zodpovědně??! Och, moc dlouho mi to nevydrželo! Můj drahý Pán Ježíš se do toho vložil a zastavil proud mých stížností: Už jsi skončila? Moje Ale... nebylo nic platné. Jasně mi řekl, že chce, abych se  prakticky cvičila v lásce, která je trpělivá, laskavá, nezávidí, která se nevychloubá a není domýšlivá, která nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit a nepočítá křivdy, lásce která nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy, ale ať se děje cokoli vydrží, věří, má naději a nikdy nezanikne! (1. list Korintským 13, 5-8) Takže ať už mám pravdu nebo ne, nezbylo mi nic jiného než ostatním odpustit a začít se skutečně snažit dělat to, co prospěje všem bez toho, abych se snažila posoudit, jestli je to moje práce, nebo ne. 
Podobných maličkých rozhodnutí je pak plný celý den. Vzhledem k tomu, že nás sedmnáct žije na maličkém prostoru a náš tým je složen z nejsilnějších extrovertů, jaké jsem kdy potkala, asi je snadné si domyslet, že občas ztrácím nervy i lásku a mám chuť se na všechno  vykašlat a vzít to stopem do Prahy, ale jindy se s ostatními válím smíchy pod stolem a připadá mi, že poslední dva týdny jsou naprosto bezchybné.

Kromě toho jsme chodili uklízet ulice tůtoho krásnýho, ale značně ušmudlanýho města, čisstili jsme graffiti ze zdí, chodili jsme pomáhat s dětským programem v nedalekém romském ráboře, zapojili jsme se do života místního sboru - sdíleli jsme svědectví, naši hudebníci hráli písně...
Každý den jsem se  modlila, aby mi Bůh dal jednu věc, co chce, abych ten den udělala a on mě ani jednou nenechal jen odpočívat. I kcdyž to byla třeba jenom maličkost - napsat na kartičky povzbuzení pro něklik členů našeho týmu, namalovat někomu obrázek - vždycky jsem byla až překvapená, jak si pak dokázal celý můj den použít a mohla jsem usínat s pocitem, že jsem neprožila den zbytečně, ale že jsem se aspoň maličko podílela na tom, aby byl svět kolem mě hezčí a lepší.


No a teď nezbývá nic jiného než říct Mějte se tu krásně, všichni noví přátelé, bylo to u s vámi moc fajn, zbalit kufr a jít na autobus, který nás doveze do přístavu, odkud poplujeme na ostrov Thassos, kde strávíme příští tři týdny.

Jsem moc vděčná, že jsem získala podporu potřebnou k tomu se tohohle výjezdu zúčastnit, moc děkuji všem, kteří se na tom podíleli (ať už finančně, nebo modlitebně)! Každopádně část financí mi ještě chybí, zakže pokud byste rádi byli součástí podpůrného týmu a podíleli se na tom, co Bůh skrze mě osobně nebo skrze náš tým v Řecku chce udělat, můžete se za mě modlit, nebo můžete pomoct finančně na účet 0800/2136243043. 

Moc mi chybíte, milí česky mluvící přátelé ;)








středa 2. dubna 2014

Good-bye Florida!!!

It feels surreal to be leaving this beautiful place after 9 weeks of lecture phase. I will miss all my new friends, smiling shop assistants, ocean and white send beaches, I will definitely miss worship sessions, bible reading and coffee breaks. I will miss Our leaders and two students who are not comming for outreach. I will miss the rain and tornado warnings - so much fun! But there are things I won't miss at all: majonaise sandwiches, people stepping on me in the middle of the night, sharp sun, our shower (!!!) ...

čtvrtek 13. března 2014

Letem světem

Čas rychle utíká a najednou mi na Floridě zbývají jen 4 týdny! A já s hrůzou zjišťuji, že poslední fotodokumentaci jsem vám všem milým blogsledům poskytnula naposledy... No už je to dávno!
Takže tady  - 

Times flies so fast and now there are only 4 weeks left in Florida! And it seems that I have been neglecting you, my dear blog friends, very much. It has been so long since I've posted any pictures. 
So here you are:


Florida mě baví
Florida is fun

Takhle tu vypadá zima:
This is how the winter looks like: