Prvních dvacet procent misijního výjezdu je za mnou!!
Jak je to vůbec možné? Dva týdny v krásné Thessalonikis utekly jako voda.
A co že tu vlastně náš tým dělá?
Jedna z pro mě nejnáročnějších činností je veskrze prostá: žijeme spolu v lásce a jednotě.
Teda... snažíme se o to!
Každý den narážím na to, že to naprosto nezvládám.
Coby součást dvoučlenného kuchyňského týmu vstávám každé ráno první a připravuji snídani pro mé drahé spolubojovníky a hned ta první věc, kterou každé ráno vidím je dřez plný špinavého nádobí, které měl umýt někdo jiný než já. Takže se hned ráno musím rozhodnout, jestli se naštvu a pěkně to těm, kdo měli na starost večerní úklid vytmavím, nebo jestli nádobí prostě umyju bez výčitky v srdci s nepředstíraným úsměvem na tváři. A upřímně, mám období - ze začátku to byla hračka. Mám je přece všechny ráda a nějaké nádobí mě nemůže rozházet, žejo. Ale po týdnu vstávání a mytí to začalo dost skřípat! Tohle přece není moje práce. To jsem jediná, kdo bere své povinnosti zodpovědně??! Och, moc dlouho mi to nevydrželo! Můj drahý Pán Ježíš se do toho vložil a zastavil proud mých stížností: Už jsi skončila? Moje Ale... nebylo nic platné. Jasně mi řekl, že chce, abych se prakticky cvičila v lásce, která je trpělivá, laskavá, nezávidí, která se nevychloubá a není domýšlivá, která nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit a nepočítá křivdy, lásce která nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy, ale ať se děje cokoli vydrží, věří, má naději a nikdy nezanikne! (1. list Korintským 13, 5-8) Takže ať už mám pravdu nebo ne, nezbylo mi nic jiného než ostatním odpustit a začít se skutečně snažit dělat to, co prospěje všem bez toho, abych se snažila posoudit, jestli je to moje práce, nebo ne.
Podobných maličkých rozhodnutí je pak plný celý den. Vzhledem k tomu, že nás sedmnáct žije na maličkém prostoru a náš tým je složen z nejsilnějších extrovertů, jaké jsem kdy potkala, asi je snadné si domyslet, že občas ztrácím nervy i lásku a mám chuť se na všechno vykašlat a vzít to stopem do Prahy, ale jindy se s ostatními válím smíchy pod stolem a připadá mi, že poslední dva týdny jsou naprosto bezchybné.
Kromě toho jsme chodili uklízet ulice tůtoho krásnýho, ale značně ušmudlanýho města, čisstili jsme graffiti ze zdí, chodili jsme pomáhat s dětským programem v nedalekém romském ráboře, zapojili jsme se do života místního sboru - sdíleli jsme svědectví, naši hudebníci hráli písně...
Každý den jsem se modlila, aby mi Bůh dal jednu věc, co chce, abych ten den udělala a on mě ani jednou nenechal jen odpočívat. I kcdyž to byla třeba jenom maličkost - napsat na kartičky povzbuzení pro něklik členů našeho týmu, namalovat někomu obrázek - vždycky jsem byla až překvapená, jak si pak dokázal celý můj den použít a mohla jsem usínat s pocitem, že jsem neprožila den zbytečně, ale že jsem se aspoň maličko podílela na tom, aby byl svět kolem mě hezčí a lepší.
No a teď nezbývá nic jiného než říct Mějte se tu krásně, všichni noví přátelé, bylo to u s vámi moc fajn, zbalit kufr a jít na autobus, který nás doveze do přístavu, odkud poplujeme na ostrov Thassos, kde strávíme příští tři týdny.
Jsem moc vděčná, že jsem získala podporu potřebnou k tomu se tohohle výjezdu zúčastnit, moc děkuji všem, kteří se na tom podíleli (ať už finančně, nebo modlitebně)! Každopádně část financí mi ještě chybí, zakže pokud byste rádi byli součástí podpůrného týmu a podíleli se na tom, co Bůh skrze mě osobně nebo skrze náš tým v Řecku chce udělat, můžete se za mě modlit, nebo můžete pomoct finančně na účet 0800/2136243043.
Moc mi chybíte, milí česky mluvící přátelé ;)
.jpg)
