zní to skoro neuvěřitelně, ale už jsem v Sarasotě čtvrtým týdnem!
Když jsem před rokem položila Bohu jednoduchou otázku - jak vidí mojí budoucnost, odpověď mi přišla až nereálná - pojď se mnou, bude to divoké, bude to skvělé a bude to plné mě ... (http://www.youtube.com/watch?v=6d4Nenj13sA) zdálo se mi nereálné, aby se vize stala realitou. Dnes jsem spolu se 42 studenty, vedoucími a všemi návštěvami stála na pláži a znovu se modlila za vizi do budoucna... Jak vidí Bůh moje životní sny a cíle? Jak se tyhle sny podílejí na naplnění jeho vůle pro lidstvo? Jistě, jsou jen kapičkou v oceánu, ale jsou to naše sny, co může změnit svět kolem nás. A to je skvělé, divoké a nebezpečně nakažlivé!
Život v komunitě umělců není vždycky jednoduchý - třicet holek ve věku 15 - 26 na jednu koupelnu, jendu ledničku a jednu pračku... Každá máme jiný spánkový režim, jiný smysl pro pořádek, jiné chutě, jinou potřebu ticha. O rozdílných kultuách a jazycích ani nemluvě. Večer jsme všechny unavené, ráno všechny spěcháme. Na koupelnu máme pořadník, 10 minut koupelnového času denně na osobu. Některé z nás mají postel (ó ten luxus), jiné spějí na gaučích nebo na matracích na zemi. Většina z nás nemá místo na osobní věci jinde než v kufru a musím říct, že jakmile jednou potřebujete najít něco vespod, poskládat všechny věci zpátky na místo trvá aspoń 10 minut. Ale zvláštní na tom je, že jsme ještě neměly jediný větší konflikt. Učíme se navzájem se respektovat, odpouštět si, ustoupit, zasmát se, podpořit jedna druhou. Občas jsou tu slzavá údolí, všem se stýská, každá máme vlastní soubor problémlů, se kterýma se musíme potýkat, občas se dům otřásá záchvaty smíchu. Neustále tu zní hudba (občas z různých zdrojů :) ) máme tu klavír, kytary, benjo a spoustu počítačů a mobilů... A musím říct, že tu není jediná osoba, která by mi lezla na nervy. Vážně, všechny do jedné je mám ráda!
Sbor, ve kterém probíhá vyučování, je od našeho domu asi 4 kilometry daleko, takže procházkou to trvá asi 45 minut. A zázrak nad zázrak, minulý týden jsem dostala kolo!!! Krásné, světle modré. A dvacet minut spánku navíc se ráno vážně počítá :)
A co že se to vlastně učíme?
Každý den máme přednášky různých vyučujících, kteří se co týden střídají. Mého oblíbeného Dana Baumanna (který mě překvapil větou "Jé, pamatuješ si mě?“ Vážně si myslím, že na tohle jsem se měla ptát já jeho!) vystřídala milá Michelle Skorski, která vyučovala o Božím otcovském srdci. Mylsela jsem, že každý, kdo bude muset mluvit po Danu Baumannovi, nebude mít šanci zaujmout, ale Michelle to zvládla s přehledem. Další byl úžasný Roger Lee, který přinesl téma modlitby a všechny nás dokázal nadchnout - no vážně, je něco napínavější, zábavnější nebo efektivnější činnost než nahlas vyslovit Boží vůli a aktivně se tak podílet na tom, aby se mohla naplnit jako se už děje v nebi i tady na zemi! Poslední týden pak byl o poznávání vlastní identity v Kristu a odvaze snít a následovat své sny s Liz a Ulim.
Kromě přednášek společně studujeme Bibli - každý týden jednu knihu - Janovo evanleium, list Římanům, Soudce a nejnověji Daniele, máme skupinky, které jsou místem, kde můžeme otevřeně mluvit o svých problémech, pocitech a prožívání a spolu se za to, co máme na srdci modlit. Máme chvíle společných chval a hodiny v ateliéru, kde se soustředíme na to nesoustředit se v umění sami na sebe, ale na Boha a na druhé.
Praktickou aplikací pak byl společný minioutreach, kdy jsme 14. února vyrazili spolu s místními vedoucími do ulic mezi bezdomovce, prostitutky a mládež abychom jim připoměli, že na nich záleží a udělali jim radost růží. Slyšet pohnuté životní osudy bylo skličující, ale když se na tvářích lidí, které jsme potkali, objevil úsměv, věděli jsme, že to stojí za to. Několik lidí nás poprosilo o modlitby.
Už se těším na další týden, na další outreache a další dobrodružství.
Mějte se krásně kdekoli zrovna jste a odvažte se snít :)
Chybíte mi
x
Žádné komentáře:
Okomentovat